28. října 2018 00:01

Technologický pokrok z hlediska filozofie

Vážení čtenáři,

když vidím v hospůdce u stolu čtyři lidi, kteří se spolu nebaví, protože se každý věnuje mobilu, kladu si otázku, jestli člověk ovládá techniku, nebo technika člověka. Tato otázka bude hlavním tématem příštích let, neboť se nějakým způsobem budeme muset vyrovnat s „umělou inteligencí“, která je pomyslným vrcholem současného technologického vývoje. „Technologický pokrok z hlediska filozofie“ vypadá jako blábol a také je jen jedním z úhlů pohledu, ale je nutný k tomu, abychom poznali podstatu procesu, který se děje a který v ideálním případě povede k nalezení úspěšné formy koexistence lidské a umělé inteligence.

Inzerce

Sama technologie je z hlediska hodnotové orientace v principu neutrální: na obráběcím stroji můžete vyrábět vozidla záchranné služby, stejně tak jako tříštivé pumy. A stejnou povahu má i pokrok, ten také sám o sobě nerozlišuje „dobré“ a „špatné“, tuto hodnotu přidává věcem až člověk. Z hlediska filozofie má technologický pokrok idealistickou povahu, jeho motorem je idea. Nositelem této idey je člověk, bez něho by žádný technický pokrok neexistoval. A základní idea technologického pokroku je tato: „vymanění člověka z omezení časoprostoru“, doslova z nepříjemné reality 3D a vědomí vlastní konečnosti. To proto nám technologie odbourávají hrubou fyzickou práci, proto jezdíme auty, proto létáme letadly, proto prodlužujeme lidský věk, proto shromažďujeme informace, abychom násobili kapacitu vlastního mozku… Ale technologii používáme i k akumulaci zdrojů na úkor likvidace vlastního životního prostředí, k šíření svých představ, zájmů a názorů ostatním (technologie moderních médií) či přímému ovládnutí jiných (zbrojní technologie). Což jsou účely vnímané často negativně, ale ve skutečnosti jsou také bytostně lidské.

Povaha pokroku by se dala definovat i touto větou: „Cokoliv, co lidskou mysl napadne, bude chtít člověk realizovat a cokoliv, co je realizovatelné, dříve či později realizované bude!“ Samozřejmě vše v rámci fyzikálních zákonů, jinak bychom byli už na půdě metafyziky (v řečtině doslova za metou = hranicí fyzického), a až v momentě, kdy to technika, naše poznání a zdroje dovolí. Ideálu se tedy postupně stále jen přibližujeme. Dlouhou dobu se zdálo, že tento proces může pokračovat jakoby donekonečna a že hybatelem pokroku je člověk, a ten je také tím, kdo mu uděluje hodnotový rámec.

Ale na cestě k ideálu jsme došli tak daleko, že se objevila umělá inteligence, která tuto roli možná, či spíše pravděpodobně, převezme. Blíží se totiž takzvaná „technologická singularita“, která podle většiny teorií nastane do roku 2050. Většina z nás ji ještě zažije! Technologická singularita je chápána jako hypotetický zlomový bod technického vývoje, v němž schopnosti umělé inteligence překonají schopnosti lidstva. Umělá inteligence se bude sama vylepšovat, „počítače začnou samy vyrábět další počítače a roboti začnou sami vyrábět další roboty“. Singularita není jen tématem futurologů, teoretiků či zastánců konspiračních či apokalyptických teorií, ale vážným tématem vědců, a své si k ní řekli i Bill Gates, Elon Musk, Mark Zuckerberg. V jedné verzi představ dojde také ke splynutí lidské mysli s umělou inteligencí, ale pravděpodobnější je, že bude na lidech nezávislá. Nedávno zesnulý fyzik Stephen Hawking dokonce varoval, že půjde o novou formu života, která lidstvo předčí, dokonce může zcela nahradit lidskou rasu. A to ne z nenávisti či cynismu, ale jednoduše proto, že bude výtečná v naplňování svých cílů, které by se nemusely shodovat se zájmem lidí. Obava panuje zejména z propojení umělých inteligencí navzájem a z přístupu umělé inteligence k internetu.

Řešení, které navrhuje implantovat do umělé inteligence určitý lidský prvek, nějaký etický kodex a podobně, mi přijdou již teď jako neúčinná. Můžeme to prokázat na příkladu samořiditelných aut. Když se pro případ hypotetické srážky nastaví do počítače auta algoritmus, že „prioritou je ochrana lidského života“, tak se může stát, že v případě kolize s více osobami počítač vyhodnotí, že je lepší sjet z dráhy a raději usmrtit méně početnou posádku. Ale běžný řidič takto neuvažuje, jeho úvaha je podvědomá, odehraje se ve zlomku vteřiny a většinová reakce odpovídá pudu sebezáchovy a ochraně spolucestujících.

Dnes nevíme, jestli koexistence lidí a umělé inteligence bude pro nás pozitivní nebo ne. Možná, a nebude to poprvé, se budeme muset nějakým způsobem vyrovnat s negativní stránkou techniky. Jako lidstvo jsme se před několika staletími vydali cestou osvícenství, kdy jsme vsadili sami na sebe, na svou racionalitu, na své poznání a vědecký pokrok. Tato volba nám umožnila poznat i temnou stránku techniky v podobě světových válek, shození atomové pumy, havárií jaderných elektráren či destrukce životního prostředí. Tato dramata otřásla lidským vědomím a jsou nadále jeho součástí. Z technologických optimistů jsme se stali realisty. Možná je toto ta největší zkušenost, kterou jako lidstvo máme a možná se nám bude hodit!

Přestože je povaha technického pokroku idealistická, tak si na základě osobní dlouhé zkušenosti myslím, že její nositelé (technici, vědci, vynálezci) nejsou idealisté, kteří rezignovali na reál, ale spíše realisté, kteří nerezignovali na ideál. Filozoficky shrnuto: nejsou to dogmatici a fanatici – prosazovatelé idejí. A to je hodně pozitivní!

Těším se s Vámi na setkání na MSV a zvu Vás do naší expozice č. 053 v pavilonu P.

Jiří Klusáček
ředitel Infocube s. r. o.