10. března 2015 20:37

„Hospodářství funguje. Průmysl roste. Automobilky opět vyrobily rekordní počet aut.“

To jsou věty, které jsme si zvykli slýchat začátkem každého nového roku. Loňský rok nám ale přinesl konflikt na Ukrajině, a ten nám ukázal, jak snadné je tato schémata znervóznit. Žádná země si nemůže být jistá, že její stabilita je tu napořád. Stejně tak každá ekonomika se může snadno zhroutit. Vidíme to na příkladu Ruska – pokles ceny ropy touto mocnou zemí otřásl a odhalil slabost ruské ekonomiky, která má podstatu ropného emirátu. Dvě třetiny exportu tvoří suroviny, jejich prodej plní státní rozpočet z poloviny. Rusko má málo exportu schopných výrobků, a dokonce polovinu potravin dováží. Ruský státní rozpočet se tvoří tak, že státní komise tipne cenu ropy na příští rok a proti tomuto odhadu příjmů se stanoví výdaje. Už jen toto je pro nás nepředstavitelné. Pokles ceny barelu ropy ze 110 na 50 dolarů pak samozřejmě znamená skokový schodek rozpočtu o 30 %, pád měny a likvidaci finančních zásob.

Jsme malá země, nemáme suroviny, ale struktura našeho hospodářství založená na organizaci a efektivitě výroby, velkém počtu firem všech velikostí, které mají vlastní moderní výrobní zařízení, vyrábí celou šíři produktů a jsou na trhu adaptabilní, je z hlediska ekonomiky výhodná. Další výhodou je přímé napojení našich výrobních firem zejména na Německo – zemi s velkým trhem a světového průmyslového exportéra číslo jedna.

Německo je lídrem současné sankční politiky EU vůči Rusku. Sankce se samozřejmě českým strojírenským firmám nelíbí, cítí se být obětí „globální hry“. Zastávám ale názor, že sankce jsou jednou tu, můžeme si o nich myslet co chceme, ale z hospodářského hlediska má pro nás větší význam udržení jednoty s Německem a dalšími zeměni EU před zájmy jednotlivých firem a oborů na zrušení sankcí. I když se to našim čtenářům nebude líbit. Sankce toho moc nezmění, nedotýkají se totiž pravé podstaty věci: Evropa je závislá na (ruských) surovinách a náš blahobyt a sociální stát na jedné straně je vykoupen strachem a nejistotou na straně druhé. Ročně totiž posíláme za suroviny do Ruska desítky miliard eur, pak se ale nemůžeme divit, že se za ně v Rusku vyzbrojuje armáda. Všechny mocné státy světa se snaží zajistit si „blízké zahraničí“. Buď ho přímo obsadí, nebo zde zajistí vazalský režim, nebo ho podle hesla „rozděl a panuj“ destabilizují tím, že podporují jednu nebo více stran konfliktu. Tolik učebnice historie. Krymský Sevastopol byl a je hlavním ruským vojenským přístavem, a největší ruské letadlové a raketové lodě mohou dokonce kotvit jen tam. Jde tedy o strategický zájem par excellence, v momentě změny proruského režimu v Kyjevě na režim „prozápadní“ a v momentě, kdy EU přišla s nabídkou asociační dohody Ukrajině, mohlo obsazení Krymu překvapit jen ty Evropany, stratégy a politiky, kteří jsou naivní, nebo si z dějin Ruska a Sovětského svazu už moc nepamatují.

Jak se ale zbavit této situace, strachu a nejistoty? Odpověd je následující: silnější Evropa = restrukturalizace ekonomik, více konkurenceschopnosti, více vývoje a technologií, výroba s vyšší přidanou hodnotou, export idejí, energetické úspory, skutečně efektivní (ne byrokratický a přebujelý) sociální stát, alespoň nezvyšovat státní dluhy, jejichž splácení si nárokuje stále více veřejných peněz. Ale také odklon od masového konzumního života, „kde každý výrobek je zabalen v plastovém obalu z ropy“, a realistické posouzení západního paradigmatu založeného na „každoročním ekonomickém růstu“. Naučme se třeba vidět věci i z pozitivního pohledu. Pak pochopíme, že věty typu: „Hospodářství funguje. Průmysl roste. Automobilky opět vyrobily rekordní počet aut,“ nejsou banální a automatické a nejde jen o účetní bilanci. Uvědomíme si, že také říkají: „Teď a tady se máme dobře!“ Na začátek to není málo.

Jiří Klusáček
ředitel vydavatelství