01. července 2019 08:20

Dělníci do výroby nejsou a nebudou. Řemeslo má zlaté dno, ale administrativa zlatější…

Průmysl 4.0, robotizace a automatizace přináší vyšší efektivitu výrobních procesů, stále více se o nich proto mluví a investuje do nich v souvislosti s nedostatkem kvalifikovaných pracovníků. Neboť nedostatek pracovních sil je nejen téma současnosti, ale bude nás doprovázet i v budoucnu.

Sigmundova střední škola strojírenská Lutín

Rád bych v této souvislosti zmínil data z analýzy Národního ústavu pro vzdělávání nazvané: „Nezaměstnanost absolventů škol se středním a vyšším odborným vzděláním – 2018“. Analýza má 42 stran, ze kterých přináším tyto zajímavé údaje:
1. Ve všech 14 krajích ČR mají absolventi gymnázia a vyšších odborných škol nižší míru nezaměstnanosti než učni. Míra nezaměstnanosti absolventů gymnázií je v průměru 1,5 %, u učňů je to 4,4 – 8,7 % podle typu výučního listu, délky studia a případně studia s maturitou. Podobně nízká nezaměstnanost jako u gymnázií je u vysokoškoláků a absolventů středních průmyslových škol.
2. Absolventi gymnázií mají v průměru vyšší nástupní platy než absolventi učilišť. Průměrná mzda všeobecného administrativního pracovníka, což je pozice na které končí velká část gymnazistů, je 23 370 Kč. „Manipulační a ostatní dělníci ve výrobě“ vydělají 20 853 Kč. Ostatní učňovské profese jsou platově pod gymnazisty, menší výjimkou jsou pouze „montážní dělníci mechanických zařízení“, kteří vydělají v průměru 27 097 Kč. Avšak to je třeba o 8 000 Kč méně než „odborní pracovníci v oblasti pojišťovnictví“, kteří mají nástupní plat 35 167 Kč a obchodníci obecně.
3. Z hlediska nezaměstnanosti není rozdíl mezi absolventy technických a humanitních oborů. Protože všechny pracovní pozice vykazují minimální nezaměstnanost a trvalý nedostatek pracovníků. Navíc tvrdá statistická data ukazují, že trh práce v minulosti, pro mnohé z nás překvapivě, vždy vysál dříve absolventy gymnázií než absolventy učilišť. Například v roce 2013, kdy byla vyšší nezaměstnanost, bylo nezaměstnaných 4,1 % absolventů gymnázií, ale 19 – 26 – 35,6 % absolventů učilišť (podle typu výučního listu).

Tato čísla nám umožňují pochopit to, že rodiče se v minulosti a dodnes chovají „tržně“, a mají důvod, proč své děti na učiliště nechtějí posílat. Bohužel, řemeslo má v Česku zlaté dno, ale administrativa zlatější. Dokazují to další data, a to srovnání učňů a vysokoškoláků. Žádný vyučený v průběhu vykonávání své profese se nikdy ani v jediném oboru platově nepřiblíží vysokoškolákům. Jedinými výjimkami jsou špičkoví řemeslníci, kteří ale nepracují v pracovním poměru, nýbrž na živnostenský list (těch je méně jak 10 % z absolventů učilišť), a to pouze ve vybraných specifických oborech, a navíc pouze v Praze a Středočeském kraji.
Pro úplnost dodejme, že na gymnázia míří 22 %, na učiliště 35 %, na SŠ 42 % školáků. Přičemž počty žáků mířících na učiliště trvale klesají.
Učiliště tak v blízké době nenabídnou dostatek dělníků do výroby a k obsluze strojů. Lidské kapacity, schopné zapojit se do práce ve výrobních firmách ale ve společnosti jsou. Avšak zůstanou nevyužity, jsou vázané faktory, které se v reálné době nezmění.
Asi nikdo nepředpokládá radikální snížení administrativy státu a uvolnění desítek tisíc pracovníků do soukromých firem. Jen připomeňme, že počet zaměstnanců placených přímo státem ze státního rozpočtu je 470 000, přičemž jejich počet v posledních letech rostl o více jak 10 000 ročně. Tito zaměstnanci berou navíc průměrnou mzdu ve výši 35 515 Kč, která tak je již několik let vyšší než průměrná mzda zaměstnanců v soukromém sektoru. Doplňme, že vedle státních zaměstnanců pracuje zhruba 370 000 zaměstnanců pro místní samosprávy, kraje, obce a jejich příspěvkové organizace (školy, nemocnice, kultura) a dalších 160 000 lidí pracuje ve státních a veřejných firmách. Počet zaměstnanců placených z veřejných prostředků tak dosahuje v ČR 1 milion. Pro výrobní firmy tak představuje stát největšího konkurenta na trhu práce, který navíc může, na rozdíl od firem, zvedat mzdy, aniž by hospodařil alespoň vyrovnaně.
Druhým faktorem, který se v dohledné době také asi nezmění je vztah Čechů k mobilitě za prací. Ten je navíc v posledních letech limitován dvěma okolnostmi:
1) Prakticky nulová nezaměstnanost a růst platů i v menších okresních městech a na vesnicích, které nenutí lidi stěhovat se za vyšší mzdou.
2) Nárůst cen nemovitostí a nájmů ve velkých městech. De facto se tak zastavil příliv lidí vydělávající průměrné či běžné mzdy, do měst jako je Praha či Brno. Výše výdělku ve velkých městech je atraktivní už jen pro „vysokopříjmové profese“, tedy především pro vysokoškoláky a také bezdětné páry, kde oba partneři pracují.

Stále jen diskutovaný příliv pracovních sil ze zemí jako Ukrajina ve větším měřítku také nenastane, neboť krátkodobý příliv stovek tisíc pracovníků z levných zemí by způsobil konkurenci na trhu práce a zastavil by rekordní 8 – 10% roční nárůsty mezd českých zaměstnanců, které nastaly v posledních letech. Navíc podle výzkumu CVVM z dubna 2019 si 65 % Čechů myslí, že levná pracovní síla ohrožuje zaměstnávání českých občanů. To jsou dva důvody, proč není masivnější příliv zahraničních pracovníků pro politiky atraktivní, a připomeňme, že jedině politici můžou udělat takové rozhodnutí.

Řešení?
Krátkodobé neexistuje.

Střednědobým řešením je radikální změna učňovského školství. Která by měla mít tyto dva základní parametry. Stát má být garantem učňovského školství, zejména jeho kvality. Ale:
1) váha učňovského školství má být více přenesena do výrobních firem. Dosud funguje v ČR 557 učilišť. Z toho je 430 krajských, 92 soukromých, 27 státních a 8 ostatních (ministerstva, církve). Řešením je změnit tento poměr a přenést část výuky (učňů jak státních, tak soukromých škol) do výrobních firem. Či přímo zřízení firemních učilišť. V obou případech ale učiliště se státem kooperují a jsou státem dotována částečně formou přímých plateb na žáka (jako dosud) a částečně formou daňových úlev pro firmy. Umístění žáků v reálných firmách je samozřejmě možné od nějakého stupně vzdělání, jako forma pokročilé praxe. Nicméně práce v reálné firmě, v reálné výrobě, kde se pracuje v kvalitě a termínech pro zákazníka, naučí studenty víc než škola, avšak za podmínky, že půjde o kvalifikovanou práci na moderní technice a strojích a že se bude učňům někdo naplno věnovat. Rolí státu je toto garantovat. Toto řešení je výhodné jak pro učně, tak pro firmy. Otázkou ale je, jak se k němu postaví stávající školy. Protože tento model vzdělávání bere stávajícím školám monopol na výuku a přinese konfrontaci. Může se stát, že řada vyučujících neobstojí v parametrech technické, odborné a managerské úrovně technologů, konstruktérů, programátorů a vedoucích výrob v soukromých firmách, kde je každodenní tlak na pracovní výkon, kvalitu, rychlost, inovace a trvalé vzdělávání v oboru. Pro školy je taky samozřejmě organizačně mnohem jednodušší mít 300 žáků v jedné škole než 15 žáků ve dvaceti firmách. A v neposlední řadě je tento model politicky citlivý, protože v naší společnosti jistě u části obyvatel vyvolá debatu typu: „soukromé či zahraniční firmy zaměstnávají naše děti, vydělávají na jejich práci a stát to ještě platí.“ Takže aby bylo toto téma průchozí musí to být soukromé firmy, které budou prokazatelně finančně participovat, například převezmou za stát a školy investice do moderních strojů.
2) je potřeba změnit financování učňovského školství. Podle všech údajů, které jsem nastudoval, je systém postavený zejména na přímé platbě za žáka. Tedy čím více žáků, tím více peněz pro školu. A navíc jsou ještě zvýhodněny plné třídy na úkor malého počtu žáků ve třídě studujících složité a specifické obory, či na úkor různých forem dělené nebo částečné výuky. Proto učiliště ve velkém učí obory jako je číšník, servírka, kuchař, kadeřnice…Pokud je z hlediska systému pro učiliště jedno, že má číšník nástupní plat 15 000 Kč a strojař 25 000 Kč hrubého, tak se nic nezmění. Pokud je jedno, že 65 % číšníků nepracuje v daném oboru, oproti 96 % absolventům – strojařům, tak změna také není možná. Protože pro školu je jednodušší vyučit číšníka a kadeřnici. Systémová změna nastane až v momentě, kdy příspěvek pro školu či dokonce bonusové prémie pro učitele budou závislé i od takových faktorů jako je: uplatnění na trhu práce (tedy to, zda učni vůbec nastoupí do zaměstnání, kterému se vyučili), míra nezaměstnanosti absolventů daného oboru a nástupní mzda absolventů. To je ale problém školství obecně, konkrétní údaje jsou známé z letošního dubna ze Slovenska a říkají, že 55 % absolventů VŠ nenastoupí práci v oboru, který vystudovali, a obávám se, že u nás je to podobné.

Celý systém učňovského školství může být výrazně efektivnější bez navýšení finančních prostředků, počtu zaměstnanců a investic do strojních kapacit. Zdá se, že výrobní firmy už pochopily, že zadarmo a bez práce jim nikdo učně nevyučí, že to musí udělat nějakou formou samy, jinak nemají budoucnost. Bez kooperace se státem se ale nikam neposunou. Výše uvedená opatření jsou reálnou cestou, zároveň jsou ale nepopulární a budou bolet. Pokud je ale neuděláme co nejdříve, bude situace ještě horší. Řada je teď na straně státu.

Jiří Klusáček, redakce

Jiří Klusáček